Stojím u okna a dívám se zamyšleně do tmy. Snažím se zachytit poslední obrysy okolních domů, ale není to snadné – pomalu a jistě přichází noc. Všechno se postupně halí do černého hávu, nebýt malých světýlek v oknech, snadno bych mohla propadnout pocitu, že vláda tmy je neomezená. Naštěstí tomu tak není. Možná jsou má slova příliš odvážná, ale pokud alespoň jednou člověk ve svém životě zahlédne světélko naděje, těžko se pak smíří s něčím menším.
Když se podívám na život kolem sebe, nemohu se zbavit pocitu, že svět je doslova přeplněn lidskou bolestí a žalem. Téměř na každém rohu se setkáváme s příběhy, nad kterými zůstává rozum stát. Nepochopitelnost lidské krutosti, nespravedlnosti a lhostejnosti jen podtrhují a zvyšují intenzitu otázek, které v nás tyto situace vyvolávají. Pak už nám obyčejné manželské hádky či sousedská nevraživost přijdou vcelku normální a zanedbatelné. Ale je docela možné, že právě někde tady mohou být počátky mnohem složitějších konfliktů.
V poslední době docela často přemýšlím o Boží spravedlnosti, o Boží lásce, lidské bolesti a jejich vzájemném vztahu. Možná by se celé téma, které nosím ve své mysli, dalo nazvat jedinou, velmi častou otázkou mnoha lidí – „Kde je Bůh?“ Přemýšlím o lidech, kteří prožili různé osobní tragédie, a přesto zůstali - navzdory všemu - věrni své víře. V jejich životě je výše uvedená otázka naprosto bezpředmětná. Pán Bůh je nikdy neopustil a nikdy neopustí. Vždycky věděli, že je Pán Bůh s nimi. Ale pak jsou tu lidé, jejichž životy se při střetu s bolestí a utrpením povážlivě zakymácely. Nedokázali se vyrovnat s důsledky tragédie, opustili Boží cesty a zanevřeli na víru. Otázka – Kde je Bůh? – se stala bolestivou výčitkou směrem k nebi. Z lidského pohledu se vlastně ani není čemu divit. Proč věřit v Boha, který mi mohl pomoci a neudělal to? To, že člověk odejde od Boha, pokud se mu stane něco zlého, může být mnohem přirozenější a logičtější, než když člověk v podobné situaci k Bohu ještě více přilne. Jak je to ale vůbec možné? To je přesně to místo, nad kterým tiše žasnu… Trochu mám pocit, že se zde ukrývá jakési Boží tajemství. Co vede člověka k tomu, aby přes všechny nedostatky, bolesti, ztráty a zklamání Bohu stále důvěřoval? Cítíme se být Bohem milováni, i když se nám děje nespravedlivé zlo? Člověk by mohl nabýt dojmu, že se láska a utrpení spolu navzájem vylučují. Není divu, těžko si totiž dokážeme tyto dva protiklady spojit dohromady. Pravděpodobně je to jakýsi vnitřní rozpor, který nám jednoduše signalizuje, že někde něco není v pořádku. Rozpor plynoucí z vlastní lidské konečnosti a Božího přesahu, rozpor mezi bolestí a láskou, rozpor mezi odvahou věřit Božímu slovu a lidským pohledem na skutečnost. Až příliš dobře rozumíme tomu, co se děje v lidském nitru při setkání s nečekanými událostmi, až příliš dobře chápeme tu skutečnost, že jako lidé jsme zranitelní a bezradní.
Před několika dny jsem dočetla knížku Útočiště, kterou napsala obdivuhodná žena Corrie ten Boom. Není to poprvé, kdy se s touto ženou a jejím příběhem setkávám, pokaždé však ve mně zůstává jakýsi pocit pokory, obdivu a nové naděje. Příběh jejího zralého, odpouštějícího postoje vůči nacistickým vojákům a dozorcům doslova obletěl svět. Působila a kázala v šedesáti jedné zemi na obou stranách železné opony, v podstatě kamkoliv přišla, všude mluvila o tom, co prožila za zdmi koncentračního tábora a co Pán Bůh učinil v jejím srdci. Svým postojem ukázala mnohým lidem, že vyrovnání se zlem je možné, ovšem ne bez Boha. „Poznala jsem, že uzdravení světa nezávisí na naší schopnosti konat dobro nebo odpouštět, nýbrž na Bohu samotném. Když nás Ježíš vyzývá, abychom milovali i své nepřátele, dává nám spolu s tím i sílu milovat.“ (Boom, 1999, s. 221). Její slova se doslova vrývají do lidské mysli, možná ani ne tak proto, že jsou pravdivá, nýbrž proto, že jsou podložena vlastní zkušeností.
Není možné napsat závěr, alespoň ne zatím. Přišel by mi příliš jednoduchý a na jednoduché věci je život příliš složitý. Přemýšlím o Josefovi, o Božím svrchovaném plánu s Izraelem, přemýšlím o Kristu a Jeho následovnících, přemýšlím o smyslu zla, přemýšlím o lidském utrpení v souvislosti s Boží láskou. Je toho tolik, co dokáže přijít člověku na mysl.
Mám otázky, ale nejsem si jistá, zda hledám odpovědi. Trochu mám pocit, že odpověď neexistuje. Možná je v tom i podíl obav, že každá odpověď vyvolá jen další otázky. Myslím, že hledám něco více a tím je Boží pohled na skutečnost. Chtěla bych vidět v nastávající tmě malé světélko naděje...