Dnes jsem opět navštívila naší místní knihovnu. Je to pro mne místo relaxace a odpočinku. Dva rozsáhlé regály plné knih pod čísly 14 a 15 přitahují mou pozornost, vlastně mne nic jiného nezajímá. Pečlivě vybírám hromadu knih, abych v jejich přítomnosti mohla na několik hodin spočinout... Měkká křesílka v proskleném prostoru s výhledem do parku jsou pro tuto činnost naprosto ideální.
Toulám se... kdesi ve své mysli. Vlastně hledám slova, uvnitř sebe i všude kolem. Otevírám knihy jednu po druhé, listuji v nich a snažím se najít to, co hledám - jednoduchou a jasnou odpověď na složitou otázku. Připadám si jako zlatokop, který pro malé zrnko drahocenného kovu proseje haldy písku. Občas si něco napíšu na kousek papíru, ale stále to není to, co bych potřebovala. Počet knih se v „mých“ regálech každou návštěvou snižuje a já trochu začínám mít pocit, že tady pravděpodobně odpověď nenajdu. Co mám dělat? Mám v sobě spoustu dalších otázek a nevím si s nimi rady. A tak sedím a přemýšlím... kolikrát už?
Pomalu a jistě docházím do bodu, kdy vlastní rezignace může znamenat více než další nejisté tápání a hledání. Pane Bože, prosím Tě, pomoz mi.... Myslela jsem si, že bude stačit odpověď nalezená v knihách, že už jí třeba někdo našel, ale není to tak. V myšlenkách se mi objevují slova žalmisty Davida: „Přemýšlel jsem, jak se v tom všem vyznat, nesnadné se mi to zdálo. Teprve když jsem vstoupil do svatyně Boží, pochopil jsem...“ (Ž.73,16-17).
Není jiné cesty a pro mne to není jednoduché. Chtěla bych věcem rozumět, možná ani ne tak kvůli sobě jako spíše kvůli druhým lidem. Jejich otázky i odpovědi jsou totiž tak často oprávněné. Skutečností ovšem stále zůstává, že člověk věří, i když nerozumí, možná právě proto...