Jakoby mezi námi - v jakémsi prostoru mezi nebem a zemí - existovaly ještě jiné světy, světy poznání, zkušeností, pohledů, doteků, slov, mlčení, obrazů, světy lidského prožívání. Světy vzájemně se prolínající i míjející.
Včera jsem potkala jednu ženu, vlastně jsem si jí nejprve vůbec nevšimla, teprve až když se ke mě otočila s prosbou o radu, zaposlouchala jsem se do jejích slov. "Prosím vás, můžete mi poradit, já jsem tady zabloudila...", řekla poněkud s ostychem a já se začala usmívat nad rámec svízelné situace. Nedokázala jsem skrýt překvapení nad druhotným významem těchto slov. Byl to prostě okamžik, který mne naprosto uchvátil! Který člověk dokáže ve svém životě přiznat, že zabloudil? Popsala jsem jí cestu, jak nejlépe jsem uměla a připadala si jako ve snu. Tento obraz mi přišel tak nápadně blízký životnímu tápání a hledání. Po chvíli se dotyčná paní rozpovídala o svém životě a aniž by tušila, co vlastně dělá, pozvala mne zcela přirozeně do svého příběhu. Bylo to příjemné.  
O pár týdnů později se podobná situace opakovala jen o pár metrů dále... stejná otázka, pouze jiná žena... Mám snad vidět něco více?